Milada Bartoňová
Otázka: „Miládko, co je to vlastně ta Milost?“
„Já ji prociťuji trochu jinak, než jak je normálně vykládána. Možná, že rozdíl mezi tím, jak ji prociťuji a mezi různými výklady není tak velký nebo není vůbec žádný. Pokusím se vám znova přiblížit, jak ji chápu.
Především je to něco, co nás všechny přesahuje. Je to něco, co je stále v nás a kolem nás. Je to něco, co je prapříčinou toho, že vůbec jsme a že je svět a že je vesmír. A že jsme tvůrčí bytosti a že se v nás ten zázrak oné tvůrčí moci stále uskutečňuje. A to, že se uskutečňuje je známkou toho, že Přítomnost je stále v nás. My jsme tou vlnou, která se rodí, stoupá a klesá, která je nesena touto Milostí, která je jí naplňována. Jejím prvotním projevem je vdech a výdech. Čili my touto Milostí trváme, my jí jsme, my v ní stále jsme. Bez ní bychom nebyli.
Líbí se mi vyznání z mantry Šrí Chinmoye: Ó Pane Univerza, já se skláním před Tebou, s mým absolutním oddáním. Jsme si vědomi, že sice oddání se nebude nikdy absolutní, ale už je to v tom obsaženo, už nás to inspiruje k naprostému vyprázdnění, uvolnění od všech zmatků mysli. Uvolnění od všeho toho nánosu, který na nás ulpěl během našich zrodů, během našich životů, protože jsme završením evoluční vlny, která se vzepjala až k tomu, aby se vyjadřovala naším vědomím a svědomím. Proto jsou mi blízká slova, kterými je pokora, vděčnost, odevzdání, vyjadřující základ našeho vzestupu.
Pokud se naše ego donekonečna rozpíná, pokud chce pro sebe lásku, pro sebe pochopení, bohatství, pokud chce pro sebe získat to nebo ono, abychom se naplnili tím něčím o čem se domníváme, že nám přinese štěstí, blaho a vyrovnání, tak stále ještě nejsme v té rovině, v níž je možno toho stavu Milosti dosáhnout.
Protože každá radost je vyvážena bolestí, každá láska (ta naše, jak ji chápeme) nese v sobě zároveň postupné rozčarování. Všechno v této dvojnosti se stále vyvažuje v nás, v našem těle, mysli, smyslech. Čím větší výkyv na jednu stranu, tím větší výkyv na stranu druhou.
Proto je tak důležité pomocí jógy vyvažovat všechny síly, harmonizovat všechny síly těla, duše i ducha (myslím toho lidského). Ducha vědomí sebe sama. Teprve tehdy, když se v nás takto všechno vyjadřuje, pokud možno v této téměř nezachytitelné, ale proživatelné, prociťovatelné harmonii, je to ono.
Jak jsem často připomínala, naše mysl je jako čistá hladina oceánu, která nezadržitelně zachycuje a odráží všechno dění i věci kolem. Chceme-li proniknout hlouběji, tak naše mysl musí být zklidněna. Hladina musí být čistá. Není tomu tak, je-li zvířena určitými vnějšími podněty nebo impulsy, které vycházejí z našeho podvědomí, pak obraz je rozmazán, není přesný. My správně nevidíme, nechápeme, neprociťujeme. Jsme ve vlnách, které nás unášejí a pokud nemáme dostatek vnitřní síly, tak se s nimi ztotožňujeme.
Lidský život není nepodoben vlnám oceánu. Vlny vystupují a padají, bojují mezi sebou navzájem, narážejí na pobřeží, tříští se a nakonec hledají spočinutí a mír. A skutečně tak tomu je i v našich životech.
Život musíme žít, prociťovat. Myšlení je až druhotné. My myslíme o životě, analyzujeme svůj život a určité situace intelektem. Intelekt je ale pouze nástroj, jímž chápeme vnější svět. Ale náš mozek, náš intelekt, nemá intuici a vnímání celku. Je schopen jenom rozdělovat, analyzovat, rozbíjet. Nemá spojující syntetizující sílu. Tu musíme hledat hlouběji.
Proto je nutno intelekt postupně stahovat a nořit se do hlubiny onoho oceánu, do dimenze duchovního Srdce. Mahariši o tom říká, že odtud, ze Srdce, život vyvěrá a v mysli se rozděluje ve dvé.
Je třeba si uvědomit hranice, barikády, které si náš intelekt postavil, aby se zabezpečil. A to všechno je falešné, naprosto falešné. Proto se celá tato kultura a civilizace jeví jako falešná. Ona nemá základy té neměnné Pravdy. A na tom my chceme stavět a budovat své štěstí a spokojenost lidí? Vždyť se stále přesvědčujeme o tom, že jdeme úplně někam jinam, že se boříme do bahna nevědomosti a že už jenom tak tak můžeme dýchat.
Měli bychom si uvědomit, že to, co hledáme, není v čase, není v prostoru, nemá začátku ani konce ale že je to stále v nás. Jenom díky Milosti jsme a tedy poznáváme a chápeme postupně to co Je, co je stále přítomno. Když budeme krok za krokem vrůstat do tohoto stavu Milosti, tak zmizí všechny hranice.“
(Pozn.: Přepis zvukového záznamu, Hodslavice – srpen 1991)
Více o Miládce také na mém facebooku zde.